It must be the weather
VERNISÁŽ: 20. 5. | 19:00
KOMENTOVANÁ PROHLÍDKA: 13. 6. | 18:00
20. 5. 2026 - 13. 6. 2026
13. 6. 2026 - Pražská Muzejní Noc a Otevřené ateliéry
Otevírací doba: 15:00 - 22:00
Úniková fráze „To bude tím počasím“ obvykle slouží k trochu ironickému vysvětlování nevysvětlitelného. Gabriela Slaninková (1993) jejím prostřednictvím poukazuje na nálady a psychické stavy, které někdy přicházejí a odcházejí stejně nepostřehnutelně jako meteorologické změny. Zároveň je to klíč k obrazům, kde se realita prolíná s introspekcí a skutečné události se odehrávají víc v hlavě než okolním světě.
Její malby zachycují chvíle, v nichž tělo zůstává přítomné, ale mysl se od něj vzdaluje. Postavy nebo tváře dívek, které formátem často odpovídají reálné velikosti, se u ní ocitají ve více či méně definovaném osobním prostoru, kde se životní situace transformují do podoby melancholických obrazů duševních stavů. Tento pocit bezděkého ocitání se „mimo sebe“ je pro Slaninkovou charakteristický. Figury jsou zjevně součástí svého reálného tady a teď, ale zároveň se propadají do vlastního univerza, vnitřního prostoru bez jasného příběhového ukotvení. Události se rozpouštějí do atmosféry naznačující tíhu děje, který však není možné vidět, jen tušit.
Významnou roli hraje kolorismus. Gabriela Slaninková dokáže posouvat barevné ladění tak, aby se nenápadně podílelo na psychologii situace. Někdy je barevnost tlumená, jindy výraznější, její proměna může nevysloveně odrážet denní dobu nebo roční období, ale vždy je to vrstva, která je aktivní součástí scény. Tento motiv odpovídá obecnému principu „ne/pohybu“, který se nově objevil u jejích současných obrazů a podtrhuje napětí mezi bezvládnou fyzickou přítomností a mentální nedobytností.
A právě tady se její obrazy dotýkají něčeho obecnějšího. Okamžiků, kdy se člověk „vypne“, možná proto, že už není kam dál ustupovat. Nemusí nutně jít o dramatické zhroucení, jen o reflex přehlcené mysli, která naordinuje krátký výpadek. Třeba právě v tom to celé spočívá: na každého je toho někdy prostě už trochu moc. A nejjednodušší vysvětlení je jasné. To bude tím počasím.
Trubač popínavý
VERNISÁŽ: 20. 4. | 19:00
KOMENTOVANÁ PROHLÍDKA: 6. 5. | 18:00
21. 4. 2026 - 16. 5. 2026
Už název první samostatné výstavy Tomáše Kurečky v Praze otevírá prostor pro dvojí čtení. Rostlina, která jí dala jméno, je známá svými nálevkovitými květy, jejichž tvar i syté zbarvení působí téměř heraldicky, jako motiv vytržený z romantizujících představ o středověku. Její půvab je však zrádný. Přestože je už na první pohled působivá, je toxická a při kontaktu vyvolává dráždivé reakce.
Tato dvojlomnost – přitažlivost a nebezpečí, okouzlení a skrytá hrozba – je také klíčem k celé výstavě. Tomáš Kurečka (1994) ji nenápadně transformuje do obrazů, které se tváří jako návrat k něčemu známému, uklidňujícímu, možná téměř kanonickému, ale při troše pozornosti se ukazuje, že jejich realita je jiná, a každopádně méně jednoznačná.
Výstava Trubač popínavý představuje autora, který dokáže využívat známé ikonografické formy, aniž by se jimi nechal svazovat. Tomáš Kurečka maluje obrazy, jež se tváří jako ozvěna dávných světů, ale zároveň je podvracejí. Podobně jako rostlina, která dala výstavě jméno, se jeho malba vine po povrchu tradice, aby ji v rozhodujícím okamžiku prorostla a především proměnila.
MEDIA PARTNERS
