top of page
Okluzní fronta
VERNISÁŽ: 27. 8. | 19:00
27. 8. 2026 - 3. 10. 2026
Nová výstava Jakuba Sýkory (1984) rozvíjí jeho dlouhodobou fascinaci vizuálními jazyky, které se tváří jako objektivní, a přitom zasahují do lidské každodennosti nebo psychiky mnohem víc, než se může zdát. Název projektu odkazuje ke známému meteorologickému jevu, při němž se studená a teplá fronta spojí do
jediného, komplikovaného celku, k bodu, kde se prvky řádu a chaosu neoddělitelně proplétají. Stejný princip se objevuje i v jeho nových obrazech. Jakub Sýkora v nich
navazuje na nepočetnou skupinu meteogeometrických prací z let 2018 a 2019, ale stejně jako tehdy ani teď se nesoustředí na konkrétní atmosférické fenomény. Svou pozornost věnuje především absurdní skutečnosti, že předpověď počasí, tedy něco, co zásadně ovlivňuje lidské emoce, nálady i běžné denní rozhodování – se vykládá prostřednictvím schémat, kódů a terminologie, kterým v podstatě nikdo nerozumí. Vědecký jazyk meteorologie se tak stává zvláštním druhem abstrakce, přesně definované, ale pro
běžného diváka hermetické, až komicky odtažité. Jakub Sýkora tuto iracionalitu překládá do malby, která se pohybuje mezi čistým gradientem a ambientními polohami,
mezi opticky vytříbenou plochou a její záměrnou infiltrací textem nebo zpochybňujícími widgety. Formálně pracuje s dokonalostí, povrchem, který může působit téměř digitálně čistě, ale zároveň do něj vnáší „chybu“, drobný posun, zkrat, rušení signálu. Nejde samozřejmě o technické selhání, ale vědomé destabilizující gesto, potřebu narušit
organizovanost, která by jinak byla možná až příliš sterilní, a vpustit do ní chaos, jenž
je vlastní jak počasí, tak lidskému vnímání. Vzniká tak podvratná malba, která na první
pohled vypadá jako absolutně kontrolovaná, ale při delším pozorování se rozpadá až na
úroveň absurdního humoru, jemné ironie a nečekaných vizuálních situací. Jakuba Sýkoru zajímá geometrie, která nemapuje zákony reality, ale modifikuje ji a někdy i zpochybňuje. Geometrie, která se tváří jako systém, ale ve skutečnosti je další interpretací světa, stejně svévolnou jako meteorologické mapy, které se snaží předvídat nepředvídatelné. Okluzní fronta tak není běžnou sérií obrazů, ale i komentářem k tomu, jak si vytváříme řád tam, kde žádný není, a jak se tento řád vždy znovu rozpadá pod tlakem reality, náhody i lidské imaginace.
Dusk
VERNISÁŽ: 17. 6. | 19:00
KOMENTOVANÁ PROHLÍDKA: 25. 6. | 18:00
17. 6. 2026 - 18. 7. 2026
Soumrak. Stmívání. Tma skrývající okolní obrysy. Zmenšující prostor viditelný očím. Nitro, které bojuje se stále větší tíhou. Úzkost svírající srdce. Odhalenost těch nejzranitelnějších částí lidského bytí. Těžkost instinktivně táhnoucí k zemi. Stabilita zemského povrchu porostlá trávou. Dávající život rostlinám a stromům. Posílající energii do sněženek svítících i ve tmě. Dávající svou křehkostí naději, že znovu přijde světlo. Světlo, které prozáří tmu.
Laura Limbourg ve svých dílech pracuje s motivem temnoty, která ve stavech deprese zahaluje lidskou bytost. Nahota na jejích obrazech odhaluje skutečnou podstatu člověka bez masek, rolí či přetvářky, ve své nejhlubší zranitelnosti. Okolní příroda je pro ni vědomým způsobem, jak znovu nalézat rovnováhu. A motiv všudypřítomných sněženek rašících z trávy či ukrytých v dlaních odkazuje k naději, že po zimě vždy přichází jaro, svěží začátek.
Témata, která vypovídají tolik o dnešní společnosti, jejím nastavení, hledání smyslu a navracení se ke kořenům, rozvíjí Laura Limbourg od svých studií na Oxfordu. Často na jejích obrazech najdeme i ji samou. Nestaví se tedy jako umělkyně jen do role jakéhosi pozorovatele, ale i plně zainteresované lidské bytosti. Autoportrét, oči plné strachu, ruce zakrývající tvář, můry, ty motýlí i ty ve snech. Laura Limbourg rozkrývá (nejen) své nejistoty a hluboké strachy. Maluje přímo na nenašepsovaná plátna, bezprostředně bez přípravných skic, využívá často ředěných barev, jejichž vrstvení, slévání či vpíjení vysvobozuje motivy na plátně z jejich doslovné popisnosti. Ty takto naopak získávají opravdovost. Vyumělkovanost dnešního světa mizí. Zůstává hledání, ztrácení a nalézání sebe sama.
Hledáme soumrak, zatmění nebo úsvit?
Kurátorka: Anna Pulkertová
MEDIA PARTNERS
bottom of page